largeAutorka opisuje poznanie, ktoré prišlo v stave klinickej smrti….Teď už vím, že Bůh existuje. Již nevěřím jen ve ves­mírnou sílu, protože jsem se setkala s tím, kdo je za tou silou. Viděla jsem milující bytost, která vytvořila vesmír a dala mu veškeré vědění. Vládne tomuto poznání a kontroluje jeho sílu. Naprosto jsem chápala, že Bůh chce, abychom se stali takovými, jaký je on sám, že nám dal božské vlastnosti jako schopnost lásky. Vlastně nás chce motivovat vidinou nebe a pokud věříme ve vlastní schopnosti, můžeme něco udělat.

V přítomnosti Spasitele proud poznání přirozeně ply­nul, krok za krokem, každá nová pravda prostupovala do další. Poté jsem poznala dvě hlavní vesmírné síly. Obě jsou podřízené Boží vůli a mohou nás fyzicky ovlivnit. Pamatovala jsem si, jak duše a mysl ohromně působí na tělo. Doslova disponujeme vlastní schopnos­tí ovlivnit své zdraví. Duch každého z nás je mocný, dá­vá tělu sílu bránit se nemoci a pokud už nemoc pro­pukla, přimět je k vyléčení. Duše ovládá mysl, mysl kontroluje tělo.

Naše myšlenky mají výjimečnou sílu přitahovat ne­gativní nebo pozitivní energii kolem nás. Výsledkem dlouhodobého působení záporné energie může být oslabení tělesné obranyschopnosti. Zvláště to platí, když se naše záporné myšlenky zaměří na nás samot­né. Nejvíc se zabýváme sebou, když podléháme depre­si. Nic nedokáže snížit naši přirozenou sílu a zdraví tak jako dlouhodobá deprese. Ale pokud se od sebe opros­tíme a začneme se soustřeďovat na potřeby druhých a pomoc ostatním, začneme se uzdravovat. Služba dru­hým působí jako balzám na duši i na tělo.

Proces uzdravování vychází zevnitř. Duše léčí tělo.

Zkušené ruce lékaře sice provedou operaci a medicína poskytne dokonalé podmínky pro zdraví, ale je to du­še, která ovlivňuje uzdravování. Bez ní se tělo nedoká­že uzdravit, nemůže dlouho přežít. Buňky našeho těla byly vytvořeny tak, aby pracovaly nekonečně dlouho. Na počátku byly naprogramovány tak, aby se samy obnovovaly, nahrazovaly staré a nevýkonné nebo poško­zené. Ale cosi se změnilo. Nedozvěděla jsem se, čím to je, ale pochopila jsem, že „smrt“ začala existovat v rajské zahradě a nedovoluje nám žít pozemský život věčně. (Přesnou odpověď najde zájemce na 1300 stranách knih NOVÉHO ZJEVENÍ na internetu česky  www.universe-people.cz  nebo anglicky  www.universe-people.com  – pozn. zpracovatele).

Tělo musí zemřít, ovšem v nás je síla, která užívá ví­ru a kladnou energii, aby změnila naše buňky, aby se mohly uzdravit – pokud je to tak v pořádku. Nesmíme zapomínat, že Boží vůle je do léčení stále zapojena.

Mnohé z mých nemocí byly výsledkem deprese nebo pocitu, že mě nikdo nemá rád. Často jsem podléhala zá­porným myšlenkám typu: Ach, moje trápení a bolesti, jsem nemilovaná, to nedokážu překonat a tak dále. Ná­hle jsem uviděla sebe sama v okamžiku, kdy mě to napadlo. Moje sebestřednost mohutněla. A nejenže jsem tento negativismus přijímala, ale otevírala jsem mu dve­ře a zvnitřnila si ho. Mé tělo prožívalo naplňující se proroctví „běda mi“, které si překládalo jako „jsem nemocná“. Předtím jsem o tom nikdy nepřemýšlela, ale teď mi došlo, že jsem byla částí tohoto problému.

Kladným pojímáním vlastní osoby se startuje proces uzdravování.

Jakmile určíme potíže nebo nemoc, musí­me začít s pojmenováváním léků. Potřebujeme odpou­tat svou pozornost od nemoci a soustředit se na léčbu. Potom toto léčení popíšeme a necháme naše slova, aby se připojila k síle našich myšlenek. Tak se nabudí ro­zum kolem nás, uvede ho to do pohybu a začne se po­dílet na našem uzdravování. Tato verbalizace je nejúčin­nější při modlitbě. Jestli se máme uzdravit, Bůh nám pomůže.

Nemůžeme odmítat nemoci nebo potíže, ale můžeme odmítnout jejich převahu nad naším božským právem odstranit je. Měli bychom žít podle víry, ne se řídit tím, co vidíme. Pohled se podílí na poznání, je součástí ana­lytické mysli. Racionalizuje a potvrzuje. Víře vládne duch. Je citový, přijímající a zvnitřňující. A stejně jako u jiných schopností získat víru znamená procvičovat je­jí užití. Když se naučíme tyto dary používat, vrátí se nám víc. To je duchovní zákon.

Rozvíjení víry je jako pěstování semínka. Dokonce i když některá zapadnou, stejně něco sklidíme. Každý projev víry je pro nás požehnáním. A čím obratnější bu­deme díky procvičování, tím větší bude naše úroda ví­ry. Všechno vytváří svůj vlastní duch. To je také du­chovní zákon.

Ted` už jsem opravdu začínala rozumět moci ducha nad tělem. Nicméně duchovní schopnosti většiny z nás jsou na takové úrovni, že si je neuvědomujeme. Samo­zřejmě jsem věděla, že moje mysl tvoří myšlenky a tě­lo vykonává pohyby, ale duše pro mě byla záhadou. Už vím, že je tajemstvím pro většinu lidí. Mysl si téměř ni­kdy neuvědomuje, jak duše pracuje. Duch komunikuje s Hospodinem. Přijímá od Boha znalosti a smysl pro podstatu. Bylo pro mě velmi důležité to pochopit. Před­stavovala jsem si duši jako trubici fluoreskující v našem těle. Když září, naše srdce je plné světla a lásky; je to ta energie, která dává tělu život a sílu. To světlo se mů­že tenčit a duch se oslabí díky záporným zkušenostem – nedostatku lásky, násilí, pohlavnímu zneužití nebo ji­ným zničujícím zážitkům. Tak se neoslabuje pouze duch, ale i tělo. Sice nemusí onemocnět, ale dokud se duše nezotaví, stává se citlivějším. Službou druhým můžeme pomoci duši, stejně vírou v Boha a jednodu­chým otevřením se vlivu kladné energie vyvolané po­zitivním myšlením. A my to kontrolujeme. Zdrojem energie je Hospodin, stále přítomný, ale my se musíme naladit. Musíme přijmout boží moc, pokud si chceme užít v životě její účinek.

Žasla jsem, že většinou si nemoci vybíráme. Někteří i takové, které končí smrtí. V mnoha případech léčení nepůsobí okamžitě a někdy vůbec, protože tak se roz­víjíme. Všechny zkušenosti jsou kladným přínosem, někdy i ta, kterou považujeme za negativní, pomáhá rozvoji našeho ducha. Před příchodem na Zem chceme, dokonce i toužíme přijmout všechny indispozice, nemo­ci a nehody, aby nám pomáhaly v duchovním růstu. Ve spirituálním světě je náš pozemský čas bezvýznamný. Bolest, jíž na Zemi trpíme, je jen okamžikem, pouhým zlomkem vteřiny vědomí v duchovní existenci. My ji překonáváme dobrovolně. Naše smrt je často vypočítá­na tak, aby nám pomohla rozvíjet se. Například umírá­ní na rakovinu představuje dlouhodobou zkušenost. Bolestivá smrt může poskytnout další možnost vyvíjet se. Takový prožitek nelze jinak získat. Moje maminka zemřela na rakovinu a já jsem pochopila, proč byla ke konci schopná chovat se k členům rodiny úplně jiným způsobem. Vztahy se vylepšily a uzdravily. V důsled­ku svého umírání vyrostla. Někteří lidé si volí smrt jako druh pomoci jiným.

Například smrt pod koly auta řízeného opilým řidi­čem. Zdá se nám to děsivé, ale duch ví, že vlastně ochránil řidiče před větším utrpením. Opilý by mohl najet o pár dní později do skupiny dětí, zmrzačit je nebo zapříčinit mnohem větší utrpení, než je nezbytně nutné. Ale již ho uvěznili za to, že usmrtil osobu, kte­rá tak ukončila svou pozemskou misi. Z vnitřní per­spektivy ušetřil mladé lidi zbytečné bolesti a řidič pro­žil zkušenost, která mu pomůže růst.

Děje se mnohem méně náhod, než si představujeme, zvláště v oblasti, která nás ovlivňuje vnitřně. Na cestě, kterou jsme si vybrali před příchodem sem, nás vede Bo­ží ruka při mnohém našem rozhodování a dokonce i k mnohým zdánlivě nahodilým zážitkům. Bezvýsledně bychom se snažili všechny určit, ale dějí se, a to důvod­ně. Vždyť i zkušenost, jako je rozvod, náhlá ztráta za­městnání či násilí na nás spáchané nám může poskyt­nout poznání a přispět k našemu duševnímu rozvoji. Ačkoli jsou to zážitky bolestné, mohou nám pomoci růst.

Pod vedením Spasitele jsem se naučila, jak je pro mne důležité chápat všechny zkušenosti jako skrytě kladné. Potřebovala jsem přijmout důvod své existence a posta­vení v životě. Špatné zážitky tak mohu jen brát, jak při­cházejí a snažit se překonat jejich účinek. Mohu odpus­tit svým nepřátelům, dokonce je i milovat, a tak zrušit veškerý jejich špatný vliv na mě. Mohu se snažit hledat dobré myšlenky a laskavá slova, a to bude na moji du­ši působit jako hojivá mast. Mohu se začít sama léčit, nejdříve duchovně, potom citově, duševně a tělesně. Mohu se ušetřit rozkladného působení zoufalství. Mám právo na plný život.

Viděla jsem zlo v podléhání největší Satanově zbrani – mému osobnímu cyklu viny a strachu. Pochopila jsem, že jsem ho měla v minulosti přetnout. Když jsem porušila zákon nebo zhřešila, potřebovala jsem se změ­nit v srdci, odpustit si a pak se pohnout vpřed. Když jsem někoho zranila, měla jsem si ho zamilovat – čest­ně – a vyžádat si jeho odpuštění. Pokud jsem ublížila své duši, měla jsem se přiblížit k Hospodinovi a zase cítit jeho lásku, jeho léčivou lásku. Pokání je tak jedno­duché, jak si je uděláme – nebo tak složité. Když pad­neme, musíme zase vstát, oprášit se a pokračovat v ces­tě. Padneme-li třeba milionkrát, musíme stále jít dál. Tak rosteme víc, než si myslíme. V duchovním světě se nepohlíží na hřích tak jako na Zemi. Všechny zkušenos­ti mohou být kladné.

Z českej verzie  knihy V objatí svetla od Betty J. Eadieová.