Naše srdce je ako deravý džbán…

Pro snadnější pochopení principu, na jakém funguje bezpodmínečná (a pro mě osobně vlastně jediná skutečná) láska*, používám metaforu s děravým džbánem. Ten džbán je naše srdce, plné děr, které jsme utržili v průběhu života, zejména v dětství a často už v prenatálním stádiu (to dítě nechci!!!). Jsou to vlastně všechny ty pocity „nikdo tě tu nechce; nezasloužíš si; není dost i pro tebe; musíš počkat, až na tebe dojde řada; co se tady cpeš; nepatříš sem; nikdo tě nemá rád“. Ony mohou za to, že lásku považujeme za nedostatkové zboží, že se domníváme, že není pro všechny, musí se s ní šetřit, musí se dělit a stejně se na všechny nedostane.

Láska ale není řízek.

Jakmile je srdce (konkrétně srdeční čakra, pro ty, co vědí, co čakry jsou) otevřené a funkční, díry (zranění) jsou zalepené, láska už nemá kudy unikat. Když si člověk sám poskytne to, co by za obvyklých okolností vyžadoval od ostatních, sám sobě poskytne takové sebepřijetí a lásku, že jimi naplní sám sebe, tedy přestane vyžadovat lásku zvenčí, a nemusí už čekat, co na něj kdesi venku zbude, začne láska přetékat, její pramen je nekonečný a dostane se opravdu na všechny.

Možná vás napadlo, že je to podobné, jako když v pohádce Byl jednou jeden král dostane Maruška bezednou solničku. Dostane ji, když odejde od otce, který ji vyžene, protože není schopen její lásku ocenit. Nechápe, že opravdová láska nejsou velká slova a nedá se měřit. Maruška se na něj nezlobí, miluje ho i přes to, chápe, že on svou lásku neumí projevit, že se dotkla jeho bolestivého místa, když v soutěži o to, která dcera ho miluje nejvíce, řekla, že ho miluje jako sůl. Když chtěla vysvětlit svůj příměr, použila slova „soli je vždycky zapotřebí“. A to je jako s láskou. Můžeme jíst neslaný pokrm, zasytí nás a přežijeme, ale nebudeme mít z jídla požitek.

Stejně je to se životem bez lásky.

Maruška najde útočiště u kořenářky (která symbolizuje zralost a intuitivní moudrost), naučí se postarat se sama o sebe i někoho dalšího, nalezne životního partnera. Je naplněná a navíc ochotná se o lásku podělit s ostatními, umí odpouštět. Proto je její solnička bezedná. Stejně tak jako když se v lidském srdci zažehne láska, je to věčné světlo a není potřeba ho jakkoli doplňovat zvenčí či o něj soutěžit. Nikdo zvenčí nás nedokáže zalepit a naplnit, je to stejné, jako bychom dolévali vodu do děravého džbánu.

My bychom byli zcela zemdlení marnou snahou a džbán by stejně nikdy plný nebyl. Svůj džbán srdce si musíme zalepit a naplnit sami. Když někdo říká „miluji tě“, znamená to něco naprosto jiného, nežli když to říká někdo jiný. Je to proto, že jde o abstraktní pojem, který máme všichni nějak citově zabarvený, takže ho vidíme právě přes ono zabarvení, jakýsi filtr. Pro každého z nás je láska něco jiného v závislosti na naší PŘEDSTAVĚ o tom, co láska má být. Naše představy jsou založeny na tom, co jsme jako „lásku“ zažívali v dětství a vůbec po celý život a na tom, co ostatní o lásce říkají, protože se s nimi porovnáváme. Svou roli hrají také naše nenaplněné tužby.

Lidé proto slovem láska označují i to, co láskou vůbec není. Nelžou, když říkají „miluji tě“, jen neznají pravou podstatu lásky, a tím je přijímat danou osobu takovou, jaká je, se všemi jejími „nedostatky“ a „chybami“. Nesnažit se ji měnit k obrazu svému a ponechat jí svobodu, aby mohla být sama sebou*. Lidé si myslí, že milují, ale vlastně to vůbec neumějí, nebo to umějí jen v určité míře. Není to „miluji tě, tečka“. Bývá to „miluji tě, protože…; miluji tě, když…, miluji tě, abych…; potřebuji tě, chci tě, nikomu tě nedám.“ Podle starověké řecké kultury existuje pět druhů lásky:

• Éros (amor) – žádostivost – vášnivá, erotická
• Mániá (posedlost) – vlastnická a žárlivecká
• Filia (náklonnost) – přátelská
• Storgé (starostlivost) – mateřský a pečující aspekt
• Agapé (caritas) – laskavost, oddanost

V naprosté většině zobrazení „lásky“ v médiích jde o Éros a Mánii, tedy o lásku vášnivou a erotickou a vlastnickou a žárliveckou mezi opačnými pohlavími. Četnost této interpretace je dokonce taková, že někteří lidé při vyslovení slova „láska“ mají na mysli právě a pouze tento vztah. Ve skutečnosti jde však o chemickou reakci či o touhu a pudovou potřebu nebo o potřebu lidi vlastnit spíše než o opravdový cit. To je obraz, který má o lásce většina lidí. Jde však o velmi zúžený pohled, který postrádá další tři složky, které jsou navíc jakýmisi vyššími stupni lásky, stupni, na které mnoho lidí po celý život nevystoupí.

Málokdo se zamyslí nad tím, jak lásku cítí sám, jak by ji definoval, popsal a pokud už k tomu dojde, srovnává své pocity s tím, co je za lásku obecně považováno a nejsouli v souladu s tímto výkladem, má za to, že lásku vlastně necítí. Láska je věčným tématem umělců všech dob a škála jejích podob je nekonečná. Je to podobné, jako bychom se pokoušeli definovat vodu. Voda je vodou, ať už jde o kapku deště, blátivou kaluž, potůček, studánku, močál, vodopád, páru, led či oceán. A já se domnívám, že stejně je tomu i s láskou, existuje láska milenecká, partnerská, manželská, mateřská a otcovská, mezi přáteli…, každá je trošku jiná, ale základ je stejný. V každém „skupenství“ je to láska*.

Zkuste si vybavit chvíli, ve které jste naposledy či nejsilněji lásku pociťovali a popsat, jaké to bylo. Schválně. Zkuste to. Zavřete oči a pokuste se vybavit si ten pocit. Nemyslím teď fyzické projevy, jako je bušení srdce atp., jen pocit. Osobně jej cítím jako pocit blízkosti, často beze slov, spojení s danou bytostí, pocit přijetí bez posuzování či porovnávání, porozumění na niterné úrovni. Když cítím lásku, mohu o daném člověku vědět téměř vše, včetně věcí, které jsou mnohdy považovány za negativní, přesto mi tyto skutečnosti nebrání v tom danou bytost přijímat a neodsuzovat.

Nemám potřebu ji vylepšovat, měnit, napravovat. Jsem ráda, že prostě je, že je taková, jaká je. V daný okamžik mně připadá dokonalá. Jak často takový pocit zažíváme, ať už ze strany blízké osoby či vůči ní? Možná se vám vybaví doba zamilovanosti, kdy takovéto pocity za- žíváte často. Jste šťastní už jen proto, že můžete s milovanou bytostí dýchat stejný vzduch, jste schopni postávat před domem, kde bydlí a srdce se vám rozbuší už jen při pomyšlení, že by přišla k oknu a vy jste spatřili její siluetu.

Tuto bytost prostě obdivujete, zbožňujete zcela bezmezně, i když vám vaše okolí může říkat, že udělala toto či ono, že je taková či maková. Je to krásná léčka přírody a hormonů, abychom se dokonale oddali jedné bytosti opačného pohlaví a zplodili potomky. Jakmile však opadne hormonální a chemické okouzlení, objevují se u „milované“ bytosti nedostatky, ba i chyby.

Je to opravdu tak, že se ona osoba natolik změnila? A šlo vůbec o lásku? Že by se prve tak ohromně přetvařovala?

Najednou začínáme říkat: pokud mne miluješ, budeš dělat to a to… Nemiluješ mě už tolik, jako dřív, protože už neděláš… Je snadné ze sebe vydávat to nejlepší, když je člověk ve stavu dokonalého přijetí a štěstí, jakmile však není už tak bezvýhradně oceňován už jen za to, že vůbec je a je nucen se „snažit“, ochota a vstřícnost jsou náhle ty tam. Pokud máme pocit, že s námi není někdo spokojen, mí- váme tendenci si připadat nehodní lásky, a proto se přetvařujeme, abychom vypadali „lepší“, než jsme a zavděčujeme se, abychom jí hodni byli. Jakmile ji takovýmto způsobem dostaneme, cítíme se vlastně pokořeni a zlobíme se na druhého, že jsme museli dělat něco, co nejsme my, abychom dostali to, co si podle svého mínění zasloužíme. A vzniká bludný kruh.

Co s tím? A co takhle být sami sebou?

Tak to nebyl dobrý nápad. Nikdy jsme to nezkoušeli, celé naše dětství se naši rodiče, učitelé a nejrůznější „autority“ snažili, aby z nás „něco“ bylo a důsledně nás přetvářeli pomocí kritiky, či často daleko intenzivnějších metod, jakmile jsme byť jen o píď sešli z cesty. Teď z nás tedy něco je. A co je vlastně to NĚCO? Jsme to opravdu my? Nebo je to cosi, čím jsme se pod tlakem okolí stali, abychom zažili pocit přijetí, abychom nebyli odstrkováni, zesměšňováni, ponižováni? Nejsme trochu jako chameleoni, kteří splývají s prostředím, přizpůsobují se podmínkám a chovají se tak, aby v dané situaci nevyčnívali? Ale je toto naše přirozenost? A víme vůbec, jaká naše přirozenost je?

Z knihy Láska není řízek Halamíčková Petra 

Pokračovanie: Proč vlastně nosíme masky a hrajeme role?