Základní lidská zkušenost s polaritou je dech. Na něm můžeme studovat zákony polarity, které lze přenést na celý vesmír. Neboť jak dole, tak nahoře. Když vdechneme, následuje bez dalšího s absolutní jistotou jako protipól výdech. Za tímto vydechnutím se stejnou jistotou následuje opět nádech. Neustálé střídání obou pólů tvoří rytmus.
Rytmus je základní vzor všeho života. Zničíme-li rytmus, zničíme život. Rytmus sestává vždy z obou pólů, je to tedy „jak-tak“, nikdy „buď-anebo“. Kdo se brání vydechnout, nemůže se ani nadechnout a obráceně. Neboť jeden pól žije z existence toho druhého pólu. Odstraníme-li jeden pól, zmizí ten druhý také. Jeden pól podmiňuje ten druhý. To, co se při dýchání jeví všem jako naprostá samozřejmost, se ale přehlíží téměř ve všech ostatních oblastech. (Platí to i pro polaritu dobra a zla.)
Dokud je člověk ve svém postoji a myšlení „pro něco“ a „proti něčemu“, ničí jednotu. Člověk je pro zdraví a proti nemoci. Nechce pochopit, že zdraví a nemoc se jako polarity navzájem podmiňují a žijí jedna z druhé. Zdraví získá svou existenci teprve díky nemoci. Zdraví může povstat teprve z nemoci.
Kdo pochopil zákon polarity, ví, že člověk může dosáhnout každého cíle pouze přes opačný pól, nikoli přímou cestou, jak se o to mnozí neúspěšně pokoušejí.Všechny moudré nauky nás učí, že člověk se osvobodí, teprve když se podřídí zákonu. Ale člověk tento zákon nechce chápat.
Každý postoj pro něco nebo proti něčemu je fixace. Život je rytmus, a tudíž pohyb. Fixace ale brání pohybu, a je tedy životu nepřátelská. S každým zafixovaným míněním nebo názorem, který člověk v nějaké oblasti má, brání vývoji.
Ze zákona polarity plyne, že všechno, co existuje, má právo existovat. Když se člověk naučí první důležité pravidlo, že všechno, co je, je dobré, protože to je, bude se mu do duše navracet stále více klidu a míru. Opravdová aktivita vzniká z klidu. Je známkou zralosti nechat dění volný průběh, nezasahovat.
Člověk se může setkávat vždy jen s myšlenkami, lidmi a situacemi, pro něž má svou vlastní rezonanci, nebo jak tomu v budoucnosti budeme říkat, pro něž má afinitu. Bez odpovídající afinity nemůže nikdy dojít k projevení. Dostane-li se někdo do sporu nebo do bitky, nikdy se to neděje náhodně, nýbrž vždy na základě vlastní afinity k takovému zážitku. Vinu za případné následky takové rvačky nese i ten, který si o sobě myslí, že k tomu přišel docela nevinně. Bez odpovídající afinity by ale k tomu nikdy přijít nemohl. Když někoho na ulici přejede auto, ani čistě právní a skutková vina ostatních nic nemění na skutečnosti, že přejetý člověk byl pro tento zážitek zralý, jinak by tato událost nikdy nemohla vstoupit do okruhu jeho zkušeností.
Ukázky z knihy Osud jako šance.
Autor Thorwald Dethlefsen.
Cestou k sebe... 