Kategórie
Duchovné učenie Meditácia

ČETBA, ROZJÍMÁNÍ, MODLITBA A NAZÍRÁNÍ.

Jednoho dne, když tělo bylo zaměstnáno prací rukou, začal jsem uvažovat o duchovní činnosti člověka. A náhle se mi v duchu vybavily čtyři duchovní stupně, totiž četba, rozjímání (meditace), modlitba a nazírání (kontemplace).

To je jakýsi žebřík mnichů, po kterém vystupují ze země do nebe. Má sice malý počet stupňů, přece však je nesmírně a neuvěřitelně veliký.

Jeho dolní část se opírá o zem, horní pak proniká nebesa a zkoumá jejich tajemství. Tyto stupně se liší jak jménem a počtem, tak i pořadím a významem. Mají různé vlastnosti a úlohy podle toho, co v nás působí, jak se mezi sebou odlišují a jeden nad druhým vynikají. Bude-li je někdo pečlivě zkoumat, všechna práce a námaha, kterou vynaloží, bude mu připadat krátká a snadná ve srovnání s velikostí užitku a potěšení, které získá.

Čtení je horlivý a soustředěný pohled do Písma. Rozjímání je snaha mysli vypátrat pod vedením rozumu význam skryté pravdy. Modlitba je oddané zaměření srdce k Bohu, aby se odstranilo zlo nebo dosáhlo dobro. Nazírání je jakési povznesení mysli ponořené do Boha nad sebe tam, kde zakouší radosti věčné slasti.

Jaké jsou úlohy řečených čtyř stupňů

Když jsme tedy popsali tyto označené čtyři stupně, zbývá, abychom se podívali na jejich úlohy vzhledem k nám. Čtení hledá slast blaženého života, rozjímání ji nalézá, modlitba o ni žádá a nazírání ji zakouší.

Sám Pán praví: Hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám (Mt 7,7). Hledejte čtením a naleznete rozjímáním; tlučte modlitbou a bude vám otevřeno nazíráním.

Čtení jako by předkládalo ústům pevnou potravu, rozjímání ji láme a rozmělňuje, modlitba zakouší chuť a nazírání je sama slast, která těší a občerstvuje. Čtení je jakoby na povrchu, rozjímání už jde pod povrch, modlitba je žádost a touha, nazírání je potěšení z dosažené slasti. Aby to bylo lépe vidět, dáme jeden příklad za všechny.

Při čtení slyším: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Hle, krátká věta, ale svým milým a bohatým významem přináší pokrm duši jako vinný hrozen. Když si ho duše dobře prohlédne, řekne si: „Zde může být něco dobrého. Vstoupím dovnitř do svého nitra a pokusím se, budu-li schopna pochopit a nalézt tuto čistotu. Je to jistě věc vzácná a vytoužená, když ti, kdo ji mají, jsou nazýváni blaženými a je jim slíbeno patření na Boha, to jest život věčný, jak to dosvědčuje Písmo svaté na mnoha místech.“ Protože tedy duše touží toto plněji pochopit, začíná onen hrozen jakoby žvýkat a kousat, jakoby do lisu ho vkládat, a povzbuzuje rozum, aby vypátral, co je to ona vzácná čistota a jakým způsobem ji můžeme získat.

Úloha rozjímání

VĚDOMOSTI NEJSOU MOUDROST

Nyní tedy přistupuje upřímné rozjímání. Nezůstává mimo, neutkví na povrchu, hlouběji vstupuje, proniká dovnitř, pátrá po jednotlivostech. Pozorně zvažuje, že nebylo řečeno: Blahoslavení čistého těla, ale čistého srdce.

Nestačí totiž mít ruce čisté od špatného skutku, jestliže nejsme v mysli očištěni od špatných myšlenek.

To potvrzuje svou autoritou prorok, když říká: Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce (Ž 24,3-4). Rovněž uvažuje, jak velice toužil po této čistotě srdce tentýž prorok, když se modlil: Stvoř mi čisté srdce, Bože (Ž 51, 12) a jinde: Kdybych zamýšlel nepravost ve svém srdci, nebyl by Pán slyšel (Ž 66,18). Uvažuje, jak pečlivě si hlídal onu čistotu blažený Job, který řekl: Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? (Job 31,1). Hle, jak velice dával pozor tento svatý muž, který zavíral oči, aby neviděl marnost a aby snad neopatrně nepohlédl na něco, po čem by pak proti své vůli toužil.

Když tedy tímto způsobem člověk pouvažoval o tom, co je to čistota srdce, začne přemýšlet o odměně. Jak slavné a radostné by bylo vidět vytouženou tvář Páně, nejkrásnější ze synů lidských (srov. Ž 45,3). Již ne nevzhlednou a opovrženou a nemající podobu, do níž ho oděla jeho matka synagoga, ale oblečeného oděvem nesmrtelnosti a ozdobeného diadémem, kterým ho korunoval jeho Otec v den vzkříšení a slávy, v onen den, který učinil Hospodin.

Uvažuje, že v onom patření bude ta sytost, o níž mluví prorok: Až procitnu, budu se sytit tvým zjevem (Ž 17,15). Vidíš, kolik šťávy vyteklo z tak malého hroznu, jak velký oheň vznikl z jiskřičky, jak tento malý kousek materiálu, blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha (Mt 5,8), jako železo na kovadlině rozjímání byl do šíře roztepán? A jak by ještě mohl být zvětšen, kdyby se věci ujal nějaký odborník?

Cítím, že studna je hluboká, ale já, dosud nezkušený, stěží jsem objevil, jak bych jen pár kapek načerpal.

A tak je duše těmito plameny rozohněna, těmito touhami povzbuzena, začíná cítit vonnou mast, když nádobka z alabastru byla již rozbita, ještě však ji nezakouší, ale pouze cítí její vůni. A z toho usuzuje, jak příjemné by bylo zakoušet tuto čistotu, když vidí, že pouhé rozjímání o ní je tak radostné. Ale co udělá? Plane touhou takovou čistotu mít, ale nevidí u sebe způsob, jak by jí mohla dosáhnout (Jan 4,11). A čím více hledá, tím více žízní.

Když se oddává rozjímání, dospívá k lítosti, protože necítí onu radost, o níž mu rozjímání ukazuje, že je v čistotě srdce, ale kterou mu samo rozjímání neposkytuje. Není totiž možné, aby ten, kdo čte nebo rozjímá, pocítil tuto radost, pokud mu to nebylo dáno shora.

Neboť číst a rozjímat mohou stejně tak dobří jako špatní. A sami velcí pohanští filozofové vedeni rozumem našli, v čem spočívá opravdové nejvyšší dobro. Ale protože Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost (Řím 1,21), a spoléhajíce na své síly říkali: Naše síla je v jazyku, rty máme k vlastnímu prospěchu; kdo je náš Pán? (Ž 12,5), nezasloužili si zakusit to, co mohli vidět. Jejich nemoudrá mysl se zatemnila a s celou svou moudrostí byli v koncích.

Dala jim ji totiž snaha lidské nauky a ne duch moudrosti. On jediný dává pravou moudrost, totiž chápavé vědění, které duši, v níž jest, nevyslovitelným porozuměním potěšuje a občerstvuje.

To je ta moudrost, o níž bylo řečeno: Moudrost nevejde do zlovolné duše (Mdr 1,4). Tato moudrost však je pouze od Boha.

Pán svěřil úkol křtít mnohým, ale moc odpouštět ve křtu hříchy vyhradil pouze sobě. (Proto o něm Jan tak rozhodně řekl: To je ten, který křtí v Duchu svatém [Jan 1,33]). Stejně tak o něm můžeme říci: To je ten, který dává pravou moudrost a v duši tvoří chápavé vědění. Řeč je dána všem, moudrost málokomu. Tu rozděluje Pán komu chce a kdy chce.

Úloha modlitby

Když tedy duše vidí, že vytoužené radosti vlastního poznání a zkušenosti sama o sobě nemůže dosáhnout a čím více vstupuje do hloubi srdce, tím více Bůh je vyvýšen, pokorně se skloní a hledá útočiště v modlitbě. Říká: Pane, tebe nevidí nikdo, než ten, kdo má čisté srdce. Hledám čtením i rozjímáním, co je to pravá čistota srdce a jakým způsobem ji lze získat, abych tě s její pomocí mohl alespoň maličko poznat. Hledal jsem tvou tvář, tvou tvář jsem, Pane, hledal (srov. Ž 27,8), dlouho jsem rozjímal ve svém srdci (srov. Ž 37,7) a z mého rozjímání vyrostl oheň (srov. Ž 39,4) a touha více tě poznat. Když mi lámeš chléb Písma svatého (srov. Lk 24,30-31), dáváš se mi poznat při lámání chleba a čím více tě poznávám, tím více toužím tě poznat, ne již pod slupkou psaného slova, ale v pocitu vlastního zakoušení.

Nežádám toho, Pane, pro své zásluhy, ale pro tvé milosrdenství. Přiznávám totiž, že jsem nehodný hříšník, ale i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů (srov. Mt 15,27). Dej mi tedy, Pane, příslib budoucího dědictví, alespoň kapku z nebeského deště, kterou bych uhasil svou žízeň, neboť hořím láskou.

Účinek nazírání

Takovým a podobným ohnivým promlouváním rozpaluje duše svou touhu, tak projevuje své pocity, takovými vzýváními přivolává svého snoubence. Ale Pán, jehož oči vždy bdí nad spravedlivými a jehož sluch je nejenom nakloněn k modlitbám, ale je přítomen v jejich modlitbách, nečeká ani, až ona dokončí svou řeč, uprostřed modlitby ji náhle přeruší a spěchá, aby sám vstoupil.

Toužící duši rychle běží vstříc, vylévá se v rose nebeské radosti a v pomazání nejlepšími mastmi.

Znavenou duši občerstvuje, hladovou sytí, vyprahlou zavlažuje, způsobuje, že duše zapomíná na věci pozemské, zapomíná na sebe, a v tomto umírání ji podivuhodně oživuje, opojením ji přivádí do stavu rozumné střízlivosti. A tak jako při některých tělesných úkonech duše je tak přemožena tělesnou žádostí, že zcela ztrácí rozum a člověk se stává jakoby celý tělesným, tak zde naopak v tomto nejvyšším nazírání duše tak převyšuje a pohlcuje všechna tělesná hnutí, že tělo v ničem duchu neodporuje a člověk se stává jakoby celý duchovním.

Zdroj

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.