Osem kľúčov k nájdeniu vnútorného mieru.

Vnitřní mír je nejvyšší ctností a tajnou touhou všech bytostí je být v míru. Vnitřní mír je hlubokým přijetím toho, co je. Dosažen může být pouze po opuštění ega, kdy nevzdorujeme ničemu a nikomu. Mír je zrozen z hluboké důvěry v Boha. Vyvstane, když se zcela odevzdáme a necháme se vést vnitřním hlasem Boha.

Při pohledu nazpět na svůj vlastní příběh vidím, že mé hledání vnitřního míru začalo ve velmi raném věku. Byl jsem sotva náctiletý, když jsem docházel do školy duchovního poznání. Pamatuji si, že učitel jednou řekl: „Lidé sami sebe nazývají lidskými bytostmi, ale ve skutečnosti to jsou pouze humanoidi: dvounohá stvoření s velkým mozkem vydávající se za lidské bytosti. Ve svém současném stavu nejsou lidé schopni vnímat to, co doopravdy potřebují. Věří, že budou šťastni, jen když získají takový nebo onaký předmět či titul. Avšak tato chamtivost pouze ukazuje, že stále nedospěly k porozumění, že opravdová vnitřní spokojenost vychází pouze z vnitřního míru v srdci a mysli.“

Mou první reakcí po uslyšení takovéhoto silného svědectví o stavu lidstva bylo: „Je možné, že mluví o mně?“ Až do této chvíle se zdálo, že mír mohu nalézt až po ovládnutí svého hmotného okolí. Uslyšet takové zdrcující hodnocení lidstva a náhle si v nejhlubších místech svého srdce uvědomit, že je to pravda, bylo pro mě silnou ranou. Toto učení mi však otevřelo dveře k pravdě.

Až po nějakém čase jsem pochopil, že ta moc, kterou jsem hledal navenek, byla pouze symbolem lásky, již jsem chtěl dostávat. Chvíli mi trvalo uvědomit si, že lásku, kterou jsem tak horlivě hledal, budu do svého života přitahovat, až táž láska bude volně proudit ze mě. Tím „uvědomit si“ myslím pochopit nejhlubším způsobem, srdcem raději než myslí. Později jsem zjistil, že jsem šel přesně opačným směrem.

Opravdovou školou života byl sám svět. Jeli tedy cílem vědomě milovat, měl bych se spíše naučit dávat, než pokaždé chtít něco nazpět. Když jsem si uvědomil, že jsem šel směrem od vnitřního míru, byl jsem schopen se otočit a udělat svůj první krok zpět směrem k němu. Uvědomil jsem si, že běžný život člověka se často omezuje na pokoušení nutit druhé, aby ho milovali. Člověk může touto marnou snahou promrhat celý svůj život.

Nacházíme mnoho důvodů, proč si stěžovat, že nedostáváme dostatek lásky, protože hluboko uvnitř cítíme, že nucená láska ve skutečnosti vůbec láskou není. A tak nacházíme stále více a více podnětů, které nás rozptylují a odklánějí od našeho cíle dosáhnout vnitřního míru. Vnitřní mír je dosažitelný pouze po opuštění potřeby dostávat výhradní lásku; potřeby, která je v nás naprogramována od dětství. Až se této podmíněnosti zbavíte, budete cítit opravdovou sounáležitost, při níž zakusíte vnitřní mír. Avšak ono propojení budete cítit, až se zvládnete podívat za vnější zdání a uvědomíte si, že bytí leží za ním.

Ztotožňování se s jevy nás nutí k porovnávání se s druhými. Nutí nás to toužit po čemkoli, o čem si myslíme, že ten druhý má a my ne. Až po nějaké chvíli jsem porozuměl slovům tohoto učitele a pochopil jsem, že nejsem tím, čím se zdám být, že nejsem svým vzhledem ani svým fyzickým tělem, stejně jako vy nejste tím svým. Postupem času jsem zjistil, že existují určité klíče, které otevírají dveře k míru. Pokud tyto klíče získáte a budete si pamatovat, jak je používat, bude pro vás ztělesnění mírumilovnosti snadnější.

Prvním klíčem k vnitřnímu míru je rozvíjení ticha. Kreativní činy se rodí z ticha. Až si to uvědomíme, budeme ve svém každodenním životě rozvíjet ticho. Naše mysl je však povětšinu zaneprázdněna vytvářením hluku, který nazýváme myšlení. Máme nutkavé myšlení, protože věříme Descartovu nesprávnému soudu „myslím, tedy jsem.“ Zdá se, že žít dobře můžeme jen tehdy, jeli naše mysl aktivní. Pokud porozumíte, že nutkavé myšlení je největší nemocí lidstva, budete schopni sledovat proud náhodných myšlenek ve své mysli, aniž byste se s nimi ztotožňovali. Budeteli se stále více zaměřovat na prázdný prostor mezi dvěma myšlenkami, zůstanete v hlubokém stavu ticha.

Teprve pak můžete začít naslouchat vnitřnímu hlasu svého Vyššího Já. Cenou za realizaci Boha je samota. Je velmi důležité, abyste se naučili být sami a setrvávali v tichosti. Jestli chcete, můžete tuto praxi zvát meditace, ale nedělejte si starosti s vytvářením pojmů o tom, co meditace znamená. Jednoduše se stáhněte do sebe a zůstaňte v tichu  to je podstata.

Druhým klíčem k vnitřnímu míru je pravda. Rozumějte prosím, že pravda neznamená jít ven a říkat lidem vše, co nás napadne, aniž bychom uvážili, jestli jsou to připraveni slyšet nebo jak to na ně může zapůsobit. Pravda znamená následovat hlas svého srdce. Jestliže je ve vašem životě nepohodlí a utrpení, je to proto, že vás stále obklopuje závoj iluze. Seberte kuráž a pořádně se podívejte na svůj sebeklam. Rozpoznejte, jak a proč stále nejste schopni být upřímní k sobě a k životu, kdy a proč nosíte masky a proč nedokážete být spontánní a přirození. Proč potřebujete předstírat, že jste něco, co nejste? Dobře se podívejte na různé oblasti svého života: pouze s kuráží budete schopni čelit pravdě. Je to velmi náročná práce, ale také, jak sami uvidíte, velmi naplňující.

Třetím klíčem k vnitřnímu míru je správné jednání. Správné jednání nemá nic společného s morálkou a není závislé na uznání z vnějšího světa. Nenásledujte instruktážní manuál toho, co je správné a co špatné, a raději svou „knihu správného chování“ zahoďte. Správné jednání je to, co radí srdce je to pravda v činu. Znamená to mít kuráž být sám sebou, být opravdovým: to je cesta srdce.

Čtvrtý klíč je přirozeným následkem předcházejícího: nenásilí, svatozář nesobeckého jednání. Nenásilí vychází z očišťování našeho vědomí od jakékoli hrubosti. Vytvoříme pevný záměr nebýt nástrojem ničení a zla, které může druhým způsobit utrpení, ať na viditelné či jemnější úrovni. „Zlem“ myslím obrannou reakci vycházející z otupění a ničivou pro nás i pro ostatní.

Poté se přirozeně projeví pátý klíč, neustálé vzpomínání na Boha. Bůh je ve všem a ve všech. Náš život se přemění v modlitbu. Stane se obětí Bohu. Díky tomuto klíči vzpomínání se budeme schopni podívat na druhé a vidět za vnější zdání, přičemž budeme vnímat a ctít Boha ve všech. Toto je upřímné namasté: „Božské ve mně zdraví Božské v tobě.“

Šestým klíčem je přítomnost. Přítomnost je mistrovský klíč osvětlující všechnu temnotu. I když je to mistrovský klíč, ne každý je připraven jej používat. Lidská mysl se stále ztotožňuje s různými imprinty (otisky) a hrami. Abyste byli schopni ztělesnit přítomnost, budete potřebovat projít očišťujícím procesem. To je práce, při které se přeměňuje Nižší Já. Zaměřujte se na ni až do doby, kdy budete schopni spočívat v přítomnosti.

V průběhu rozvíjení přítomnosti můžeme začít používat sedmý klíč, jímž je vědomá láska. Ale abychom mohli tento klíč použít, musíme si nejdřív uvědomit svůj nedostatek lásky. Jaké situace a jaké lidi stále nejste schopni milovat? Co brání vašemu prameni lásky, aby tryskal? Co leží za onou potřebou držet své srdce zavřené? Během tohoto procesu vnitřního očišťování o sobě zjistíme mnoho pravd. Na této cestě srdce se střetneme s překážkami, které potřebují být z naší cesty odstraněny. Naučíme se je rozpoznat a odstranit. S každým odstraněným kouskem odpadu uvolníme své lásce řečiště, aby mohla volně proudit.

Poté budeme připraveni na osmý klíč, nesobeckou službu, což je láska v činu. Ta se může projevit poté, co se upřímně dáme druhému člověku bez nošení masek, bez potřeby zavděčit se, a aniž bychom se starali o to, co je považováno za dobré udělat. Staneme se láskou, jež neustále proudí pozitivním směrem. Pokud budete ve svém životě používat těchto osm klíčů, budete nevyhnutelně zakoušet mír. Sdílím s vámi pouze to, co jsem sám zažil.

Ukážka úryvku z knihy  Z utrpení k radosti Prém Baba