Spoznajme kým v skutočnosti sme.

stiahnuťZnáma mi poslala knihu, Musela sem zemřít od Anity Moorjani, ktorú prečítala. Tí, čo knihu nepoznajú…Anita v nej opisuje svoje detstvo, mladosť, ako sa podriaďovala systému, bála sa byť sebou sama a stále si vyčítala, že nesplňuje požiadavky iných a nie je tým, kým sa od nej vyžaduje, aby bola podľa ich očakávaní. Túžila po slobode , cestovaní a užívaní si života po svojom , no výčitky jej v tom bránili. Po niekoľkých rokov v manželstve zistila, že má rakovinu a strach ju ešte viacej zvieral. Keď ju doviezli do nemocnice, lebo upadla do bezvedomia pre  zlyhanie orgánov, tak sa dostala do stavu klinickej smrti.

Úryvok  vkladám do článku, na prečítanie si a pochopenie, kým vlastne sme a ako nás náš strach len oslabuje a ničí.  Ak mi kedysi niekto položil túto otázku, vymenovala som všetko možné, kým si myslím, že som, ale to podstatné som nepovedala.  V tom stave ako opisuje, že pochopila všetko, ako je prepojené som si uvedomila svoj sen, v ktorom som to mala podobne. Tým, že som sa priblížila k podvedomiu som  pochopila ako fungujeme, na čo som zamerala pozornosť, hneď som pochopila skutočnosť, všetku hĺbku podstaty, len škoda, že som nemala viac takých snov.

Ďalšia vec, ktorú som si čítaním knihy uvedomila je spojenie s vyšším, poukázanie na to kým sme. Posledné dva razy, ako som liečila na diaľku svoje kamarátky som pri konci dospela do neopísateľného stavu..vedomie sa rozšírilo, svetlo mnou žiarilo a pociťovala som nádheru bezpodmienečnej lásky, akoby ja som bola tou láskou …esenciu Boha , ktorá nás naplňuje a dáva najavo, že nie sme sami a vždy  sme v spojení… Bol to stav bytia, ktorý ma ťahal vyššie, rozpínal a ja som nevnímala žiadne telo, len ľahkosť a nádheru toho všetkého. A to je to, aby sme si v takom stave uvedomili, kým sme a túto informáciu v sebe niesli a vtisli do podvedomia, len tak sa môžu naše telá uzdravovať.

Musela sem zemřít od Anity Moorjani

Pomalu jsem se začala odpoutávat od okolí a všimla jsem si, že se pořád rozšiřuji, rozpínám, až mě už od všeho ostatního nic neodděluje. Zahrnovala jsem v sobě vše – ne, já jsem se tím stala: vším a všemi. Plně jsem si uvědomovala každé slovo rozhovoru, který probíhal mezi lékaři a mou rodinou, ačkoli byli ode mě vzdálení, vůbec nebyli v mém pokoji. Věděla jsem, že manžel má ve tváři výraz zděšení, a cítila jsem jeho strach. Jako bych se na tu chvilku stala jím.

Zároveň jsem si uvědomovala, že můj bratr Anúp je tisíce kilometrů odtud v letadle a letí za mnou svelkou úzkostí. Tato skutečnost vyšla najevo až později. Když jsem ho teď viděla s tím ustaraným obličejem, znovu mě to vtáhlo do emočního dramatu fyzického světa. No tohle, tady je Anúp! Je v letadle. Proč se tváří tak úzkostně? Zdá se, že je na cestě do Honghongu, on letí za mnou! Vzpomínám si, že jsem cítila jeho naléhavý pocit, že mě musí vidět. Zaplavila mě silná vlna emocí.

Ach, chudák Anúp. Bojí se o mě a chce sem dorazit, než zemřu. Neboj se, Anúpe, budu tady. Nemusíš spěchat. Už mě nic nebolí, drahý bratře! Chtěla jsem se natáhnout a obejmout ho, ujistit ho, že jsem v pořádku, a nechápala jsem, proč na něj nemohu dosáhnout. Já jsem tady, bráško! Vzpomínám si, že jsem nechtěla, aby mé fyzické tělo zemřelo, dřív než Anúp dorazí. Bylo mi jasné,jak by se asi v takovém případě cítil, a nechtěla jsem, aby něco takového musel prožívat. Ale jak mě začal přemáhat cit k bratrovi a zaplavila mě touha, aby nemusel prožívat bolest ze ztráty své sestřičky, znovu jsem si uvědomila, že mě zároveň něco táhne pryč. Kdykoli mě začaly přemáhat emoce, opět jsem se začala rozpínat, rozšiřovat, a také jsem cítila, jak se uvolňuji ode všeho připoutání.

Znovu mě obklopil uklidňující pocit, že se přede mnou otevírá větší obraz, větší mozaika, tapiserie, kde je všechno tak, jak má být, kde všechno dokonale zapadá do většího schématu. Čím víc jsem se rozpínala, tím méně neobvyklé mi připadalo nacházet se v tomto zázračném stavu vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že by to bylo něco neobvyklého. V tu chvíli mi to přišlo naprosto přirozené. I nadále jsem plně vnímala jednotlivosti všech procedur, které se mnou prováděli, zatímco pro okolní svět se zdálo, že jsem v kómatu. Cítila jsem, jak se rozšiřuji čím dál více a vzdaluji se svému fyzickémuokolí. Jako bych už nadále nebyla omezovaná hranicemi času a prostoru a dále a dále se rozprostírala a zabírala stále větší rozlohuvědomí. Měla jsem pocit osvobození, pocit svobody jaký jsem předtím ve fyzickém světě nikdy nezažila. Mohu to popsat jen jako kombinaci radosti hojně přizdobené jásotem a štěstím. Vyvěralo to z pocitu vyproštění se z nemocného a umírajícího těla, z pocitu radostného osvobození od vší té bolesti,kterou mi nemoc způsobovala.

Jak jsem se hlouběji a hlouběji nořila do tohoto jiného světa a rozpínala se ven, stávala se vším a všemi, cítila jsem, jak pomalu mizí veškeré emoční připoutání k mým milovaným a k okolí. Všechno jsem to nechávala odejít. Obklopilo mě cosi, co můžu popsat jen jako absolutní a velkolepou bezpodmínečnou lásku. Pevně mě obemkla ze všech stran. Výraz bezpodmínečná láska ten pocitrozhodně dostatečně nevystihuje, zvláště proto, že je to termín, který svým nadužíváním ztratil hodně ze své intenzity. Nicméně fyzická bitva, kterou jsem tak dlouho vedla s nemocí, mě konečně pustila ze svých spárů a já jsem zakusila nádherný zážitek osvobození. Neměla jsem pocit, že jsem někde jinde – spíš jako bych se probudila. Možná jsem konečně procitla ze zlého snu. Má duše si konečně uvědomovala svou opravdovou velkolepost! A tím uvědoměním serozšiřovala mimo mé tělo a celý fyzický svět. Rozšiřovala se dál a dál směrem ven, až obsáhla nejen tuto existenci, ale šířila se i do jiného světa mimo tento čas a prostor a zároveň ho v sobě zahrnovala.

Láska, radost, extáze a posvátná úcta mě naplňovaly, protékaly mnou a celou mě zachvacovaly. Byla jsem obklopená takovou záplavou lásky, že jsem ani netušila, že něco takového existuje. Cítila jsem se svobodnější a živější než kdy předtím. Již jsem se zmínila, že jsem najednou věděla věci, u kterých fyzicky nebylo možné, abych je věděla; například jsem slyšela, o čem mluvili lékaři s mými blízkými, ač stáli daleko od mého nemocničního lůžka. Ta záplava pocitů, to byl svět sám pro sebe a neexistují slova, která by je dokázala vyjádřit. Pocit dokonalé, čisté a bezpodmínečné lásky se nepodobal ničemu, co jsem kdy zažila. Byla naprosto bezvýhradná a bez posuzování… a zcela nediskriminující; nemusela jsem dělat vůbec nic, abych si ji zasloužila, a nemusela jsem dokazovat, že jsem dost dobrá, abych ji získala.

S údivem jsem si začala uvědomovat přítomnost svého otce, který zemřel před deseti lety. Cítila jsem, že je se mnou, a to ve mně vyvolalo obrovský pocit útěchy. Tati! Ty jsi tady? To snad není ani možné! Ta slova jsem neříkala, jen jsem si je myslela – vlastně jsem spíš cítila emoce skryté za nimi, jako by v tom světě ani neexistoval jiný způsob komunikace než prostřednictvím pocitů. Ano, jsem tady, holičko, a vždycky jsem tu byl – pro tebe a pro celou naši rodinu! sdělil mi otec. Opět žádná slova, jen emoce, ale rozuměla jsem úplně jasně. Potom jsem poznala životní esenci své nejlepší přítelkyně Soni, která zemřela před třemi lety na rakovinu. Cítila jsem něco, co můžu popsat snad jen jako nadšení. Její přítomnost mě celou hřejivě obklopila a bylo mi báječně. Jako kdybych věděla, že se mnou byla po celou dobu mé nemoci, dlouho předtím, než jsem si její přítomnost uvědomila.

Všimla jsem si, že se kolem mě nacházejí i další bytosti. Nepoznala jsem je, ale věděla jsem, že mě milují a že mě chrání. Jsou kolem mě pořád, obklopují mě láskou a já to jen dosud nevnímala. Bylo velmi uklidňující znovu se spojit se Soninou esencí, protože od doby, kdy zemřela, mi strašně moc chyběla. Necítila jsem nic jiného než bezpodmínečnou lásku – jak svou k ní, tak její vůči mně. A potom jako by se má esence spojila s její a já jsem se stala jí. Chápala jsem, že je tady tam, všude. Mohla být na všech místech v kteroukoli dobu pro všechny které milovala. Ačkoli jsem už nepoužívala svých pět fyzických smyslů, mé vnímání bylo neomezené, jako bych získala nějaký nový smysl, ostřejší než kterýkoli z oněch běžných smyslů. Rozsah mého periferního vidění byl 360 stupňů a své okolí jsem si cele uvědomovala. A i když to zní neuvěřitelně, zdálo se mi to
téměř normální. Být v těle mi teď připadalo omezující.

Také čas v tom jiném světě působil jinak, zažívala jsem všechny okamžiky najednou. Uvědomovala jsem si všechno, co ke mně patří – minulost, přítomnost i budoucnost – najednou. Začala jsem si být vědoma toho, že se přede mnou odehrávají mé zřejmě simultánní životy. Připadalo mi, že jsem v jednéinkarnaci měla mladšího bratra, kterého jsem hodně chránila. Věděla jsem, že jeho esence je stejná jako Anúpova, jenomže v této inkarnaci byl mladší, zatímco teď je starší než já. Zdálo se, že ten život, který jsem vnímala, se odehrával v zaostalé zemědělské oblasti, ale čas ani místo jsem nebyla schopna určit. Žili jsme v chudě zařízené hliněné chatrči a já se starala o Anúpa, zatímco rodiče pracovali na poli. Prožívala jsem pocity spojené s životem starší sestry – ochranitelky kdy jsem se starala, abychom měli co jíst a abychom byli v bezpečí před nežádoucími vnějšími vlivy, a neměla jsem pocit, že je to minulý život. Scény z tohoto života sice vypadaly historicky ale pro mě se to všechno odehrávalo tady a teď.

Jinými slovy čas neprobíhal lineárně tak, jak ho zažíváme zde na zemi. Jako by naše pozemská myslpřevedla všechno do posloupnosti, následnosti. Ale ve skutečnosti, když se nevyjadřujeme prostřednictvím těla, všechno existuje zároveň: minulost, přítomnost i budoucnost. Vnímat všechny body v čase zároveň vytvářelo v onom světě pocit jasnosti, avšak když na tovzpomínám a snažím se to popsat, vzniká zmatek. Není-li čas lineární, posloupnost není zřejmá, a tak je mě vyprávění kostrbaté. Zdá se, že pět smyslů nám umožňuje soustředit se vždy pouze na jeden bod v jeden okamžik a my si ty body pospojujeme, čímž vzniká dojem lineární reality. Naše tělesnost také omezuje vnímání prostoru kolem nás a omezuje nás jen na to, co můžeme vidět očima a slyšet ušima, a na to, co můžeme cítit, nahmatat nebo ochutnat. Jenže bez omezení svého těla jsem dokázala vnímat najednou všechny body času i prostoru, které ke mně přináležely.

Mé zvýšené uvědomění v tomto rozšířeném světě je přes veškerou snahu nepopsatelné. Ta jasnost byla úžasná. Vesmír dává smysl! uvědomila jsem si. Konečně tomu rozumím – už vím, proč jsem měla rakovinu! Byla jsem v tu chvíli natolik ohromená kouzlem okamžiku, že jsem se nemohla zabývat příčinou své nemoci, ale brzy se jí budu věnovat hlouběji. Zřejmě jsem také pochopila, proč jsem vůbec do tohoto života vstoupila – poznala jsem pravý smysl svého života. Jak to, že tomu všemu najednou rozumím? divila jsem se. Kdo mi ty informace dává? Je to Bůh? Kršna? Buddha? Ježíš? A pak mě zaplavilo poznání, že Bůh není bytost, ale je to stav bytí… a já jsem teď tímto stavem bytí! Viděla jsem svůj život složitě vpletený do všeho, co jsem dosud poznala. Moje zkušenost byla jako nit vetkaná do obrovských a neuvěřitelně barevných obrazů nekonečné tapiserie.

Všechny ostatní nitě a barvy představovaly mé vztahy a zahrnovaly veškeré životy, kterých jsem se byť i jen dotkla. Byly tam nitě zastupující mou matku, mého otce, bratra, manžela i všechny ostatní, kteří se kdy objevili v mém životě, ať už byl náš vztah dobrý nebo špatný. Je to možné? Tady je dokonce nit za Billyho, který mě jako dítě šikanoval! Všechna setkání byla vetkaná a společně vytvářela látku, která byla souhrnem mého života až do té chvíle. Já sama jsem byla jen jedním vláknem, ale zároveň i součástí celého konečného obrazu.V tu chvíli jsem pochopila, že dlužím sama sobě, všem lidem, které jsem kdy potkala, i životu samotnému abych byla vyjádřením své jedinečné esence, své unikátní podstaty. Pokud jsem se pokoušela být někým nebo něčím jiným, nebyla jsem tím lepší – jen mě to ochuzovalo o mé opravdové já! Bránilo to ostatním, aby mě zažívali takovou, jaká jsem, a mně to bránilo hodnověrně s nimi komunikovat. Když nejsem sama sebou, ochuzuji vesmír i o to, čím jsem sem přišla být a co jsem přišla vyjádřit.

V tomto stavu jasnosti jsem si také uvědomila, že nejsem tím, čím jsem se vždycky domnívala být: Teď jsem tady bez svého těla, bez své rasy, kultury, náboženství, přesvědčení… Ale pořád existuji! Co tedy jsem? Kdo jsem? Rozhodně se necítím nijak menší nebo omezená. Naopak, tak obrovská, mocná a všeobsahující jsem nikdy nebyla. Nikdy v životě jsem se takhle necítila! Ocitla jsem se tam tedy bez těla, ale má čistá esence přesto dál existovala a rozhodně to nebyla jen nějaká osekaná část celého mého já. Vlastně jsem se cítila mnohem větší, daleko intenzivnější a rozvinutější než mé fyzické já – cítila jsem, že jsem velkolepá, skvělá, úžasná. Měla jsem pocit, že jsem nekonečná, jako bych existovala odjakživa a měla existovat navždy, bez začátku a bez konce. Naplňovalo mě vědomí, že jsem jednoduše úžasná! Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla? divila jsem se.

Když jsem hleděla na tu velikou tapiserii, která představovala souhrn mého života až do současného okamžiku, mohla jsem jasně rozlišit, co mě přivedlo tam, kde jsem dnes. Jen se podívejme na mou životní cestu! Proč jsem na sebe byla vždycky tak tvrdá? Proč jsem si vždycky všechno tak vyčítala a proč jsem se vždycky za všechno tak trestala? Proč jsem vždycky samu sebe opouštěla? Proč jsem se sama sebe nikdy nezastala a neukázala světu krásu své vlastní duše? Proč jsem vždycky potlačovala vlastní inteligenci a kreativitu, jen abych potěšila ostatní? Zradila jsem samu sebe pokaždé, když jsem řekla ano, ale mínila ne! Proč jsem znásilňovala samu sebe tím, že jsem se stále snažila získat souhlas ostatních, že smím být sama sebou? Proč jsem nenásledovala své překrásné srdce a neříkala svou vlastní pravdu? Proč si tohle neuvědomujeme, když jsme ve svých fyzických tělech? Jak to, že jsem nikdy nevěděla, že na sebe nemáme být tak tvrdí?

Pořád jsem cítila, jak mě obklopuje moře bezpodmínečně lásky a bezvýhradného přijetí. Mohla jsem se na sebe podívat novýma očima a viděla jsem, že jsem krásná vesmírná bytost. Chápala jsem, že už samotná skutečnost, že existuji, mi dává právo na tuto láskyplnou úctu a právo nebýt souzena. Nemusela jsem dělat nic konkrétního. Zasloužila jsem si být milována prostě jen proto, že existuji, nic víc a nic míň. Tohle pro mě bylo značně překvapivé zjištění, protože jsem se odjakživa domnívala, že se musím snažit být hodna lásky. Věřila jsem, že si lásku a péči musím zasloužit, a bylo neuvěřitelné uvědomit si, že tomu tak není. Jsem bezvýhradně milována a není k tomu jiný důvod než ten, že prostě jsem.

Celá jsem se proměnila, když jsem si s nepředstavitelnou jasnozřivostí uvědomila, že tato rozvinutá, velkolepá esence jsem opravdu já. Byla to pravda mého bytí. To pochopení bylo tak jasné: Hleděla jsem na nové paradigma svého já, stala jsem se křišťálově čistým světlem vlastního vědomí. Nic nenarušovalo příliv, impozantnost a úžasnou nádheru toho, co se dělo.

Uvědomila jsem si, že jsme všichni propojení. Netýkalo se to jen lidí a živých bytostí, ono vzájemně protkané sjednocení jako by se rozvinulo a zahrnovalo všechno ve vesmíru – všechny lidi, zvířata, rostliny, všechen hmyz, všechny hory moře, neživé předměty i vesmír samotný. Vnímala jsem celý vesmír jako živý a naplněný vědomím, že zahrnuje celou přírodu a veškerý život. Všechno patří k nekonečnému celku. Byla jsem spletitě a neoddělitelně včleněná do veškerého života. Všichni jsme fazety této jednoty – tvoříme jednotu a každý z nás ovlivňuje Celek. Bylo mi jasné, že Dannyho život a jeho smysl jsou neoddělitelně spojené s mým, a kdybych zemřela, brzy by mě následoval. Ale chápala jsem také, že i kdyby k tomu došlo, přesto by z širšího pohledu všechno bylo i nadále naprosto v pořádku.

Dále jsem pochopila, že moje rakovina nebyla trestem za něco, co jsem udělala špatně, a také jsem neprožívala negativní karmu v důsledku svých předchozích činů, jak jsem se kdysi domnívala. Každý okamžik v sobě spíše obsahoval nekonečné množství možností a místo, na kterém jsem se v tuto chvíli ocitla, bylo souhrnem, výsledkem všech rozhodnutí, všech voleb a všech myšlenek učiněných za celý můj život. Mé četné strachy a má veliká moc se projevily touto nemocí.

Z knihy :Musela sem zemřít Má cesta od nemoci k opravdovému uzdravení Anita Moorjani.

Reklamy

4 thoughts on “Spoznajme kým v skutočnosti sme.

  1. Ahojik moj ci nas anjel ktory nam dava to ocom citame a venujeme sa tvojim skúsenostiam. Cital som ten tvoj clanok ktory konci tym ze dalej uz nepise ako sa to vsetko skoncilo? Vies mi pomoct najst aj tu druhu cast jej pribehu o smrti, rakovine a biti na druhej strane. Vies ze moja Betka ma rakovinu uz uziva naplaste z morfiom od bolesti, no bojuje neskutocne. Dakujem ti Martinka a zelam celej tvojej rodinke vela zdravia, lasky a pohody v zivote. Kamo Ondrej Berko. Krompachy. Dakujem za fotky mam ich stale tuna.

    > ** Wed, 27 Dec 2017 14:02:29 +0000 – “Cestou k sebe…” **

    >

    > anitraM posted: “Známa mi poslala knihu, Musela sem zemřít od Anity Moorjani, ktorú prečítala. Tí, čo knihu nepoznajú…Anita v nej opisuje svoje detstvo, mladosť, ako sa podriaďovala systému, bála sa byť sebou sama a stále si vyčítala, že nesplňuje požiadavky iných a nie”

    >

    >

    Like

    1. Ondrej posielam knihu v pdf na vaš uvedeny mail.Prave som ju docitala..nadherny pocit zanechala v mojom vnutre. 💞

      Asi telepatia, lebo som myslela aj na vašu manzelku,ako sa ma zdravotne.
      Posielam.😊 Krasny vecer prajem.✋

      Like

  2. Ahojik Martinka,nieco uzasne a tak prekrasne citanie ,hoci si Anita vytrpela toho vela. No dala nam vediet ze zivot je aj na druhej strane. Viem niektory ludia nas volaju slnieckari, no neriesim to a venujem sa nadalej tomu co mi prinasa zivot-TERAZ A TU.A vies Martinka ze som ti poslal popis ked som bol na druhej strane aj ja.

    Like

    1. Máte pravdu..vytrpela si ochorením veľa a až na kraji svojich síl sa jej udialo niečo nádherné, čo jej ukázalo kým v skutočnosti sme, ako zmeniť informácie v bunkách a tie mohli regenerovať zničené telo a toto je dôkaz toho, že láska naozaj lieči.

      Páčilo sa mi v časti otázok, čo by sa stalo, keby taký prežitok mali všetci ľudia, či by sa niečo zmenilo na našom svete…myslím že hej a dosť veľa, pretože by sme si uvedomili všetci hĺbku našej podstaty.

      Zážitok rozšíreného vedomia mala aj Zdenka Pohlreich , ktorý jej tiež pomohol k vyzdraveniu zo zákernej choroby.
      http://www.zdenkapohlreich.cz/cz/o-mne/

      Neviem ten zážitok z druhej strany sa mi nevybavuje, len stav výstupu energie v srdcovej čakre, pocit akoby do vás vstúpil Boh a naplnil nekonečnou láskou. 😀

      Som rada, že sa Vám kniha páčila.

      Like

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s