TinnitusTo, co se snad na první pohled může jevit jako neškodný malý symptom, trápí v současné době v Německu více než šest milionů lidí a dosáhlo již stupně epidemie. Tinitus pochází z latinského slova „tinnire“, což znamená zvonit. Často se to popisuje i jako hučení, šumění, bručení, hlahol zvonů, bzučení, svištění, klepání, pískání, řinčení nebo dokonce vytí. Ne všichni, ale převážná část postižených vnitřním hlukem trpí, cítí se být rušena a někdy dokonce omezována.

Školská medicína vychází u více než poloviny postižených z toho, že příčinou je hluk. Prakticky u všech pacientů se najde souvislost s nezvládnutým stresem. Hučení v uchu je tedy hluk, přejatý do nitra, postižení ruší sami sebe. Mnohé mluví pro to, že tito lidé, rušeni vnějším „hlukem“, se nepostavili na odpor, nýbrž vpravili, příp. vposlouchali své agrese do sebe. Místo toho, aby se se stresem konstruktivně vypořádali a utkali se s výzvami venku, mají sklony k tomu, aby si všechno srovnali sami se sebou ve svém nitru. Není divu když se jim pak něco přihodí. Zvuky v nitru (jako všechny symptomy) je třeba chápat jako signály, které nám chtějí předat nějaké poselství. Povaha tohoto poselství vyplývá z povahy zvuků, které v sobě vesměs mají něco varujícího nebo přinejmenším vzbuzujícího pozornost.

Zvonící budík nás chce probudit, siréna vylekat, vytí houkající bóje varuje stejně jako houkání sirény, která varuje před bouří, kdo klepe, domáhá se vstupu a pozornosti, pískání varuje nebo dává znamení. Takové zvuky nemusí být snad příjemné, jsou však vždy smysluplné. Hučení bouřky, bzučení vosího hnízda nebo bručení medvěda nevěští samozřejmě nic dobrého, ale je velmi užitečně, když je vyslyšíme, vezmeme varování vážně a adekvátně se zachováme. Pacienti s hučením v uších přenesli do svého nitra příliv stresu a nyní jim odtud zní a varuje je z největší možné blízkosti poté, co vzdálenější signály přeslechli. Bod životního příběhu, v němž započalo varování z nitra, naznačuje, kdy sud přetekl. Pacienti v sob znemožňují ticho, a tím se učí znát svou hlubokou potřebu klidu.

Vnitřní ticho však může vzniknout teprve tehdy, když se venku udělá, co je třeba. V tom se podobají naší moderní společnosti, která rovněž stále více znemožňuje ticho a konfrontuje lidi se svým stále větším hlukem a stresem. Právě tím však probouzí vzrůstající potřebu ticha. Rostoucí hluk odpovídá stále častějším případům hučení v uších, přičemž zde zasahuje mnohem dále a není jej možné měřit pouze v decibelech. Je-li pacient s hučením v uších i produktem společnosti, která sotva zná ticho, je svým symptomem zvlášť vyzýván k tomu, aby se postavil hluku, a tím se naučil s ním zacházet. Spíše než alopaticky potlačovat hluk by jeho úkolem bylo naslouchat, co mu tento hluk má říct. Většinou je to požadavek nebýt hlučný pouze uvnitř, nýbrž i navenek.

Pacienti jsou na jedné straně příliš dobře přizpůsobeni potřebám společnosti, na druhé straně však příliš špatně potřebám života s jeho stále se měnícími požadavky. Přesunuli do nitra stres, který by mohl vyzývat a oživovat životní síly, a vnitřně se zabarikádovali v dobře fungujícím vnějším životě. Tato situace se často odráží v souběžném procesu kornatění cév. Aspekt ztuhlosti a chybějícího přizpůsobení změnám života je při tinitu akusticky znázorněn v mnoha zvucích: K probouzejícímu charakteru zvuků pak ještě přistupuje zvonění a řinčení ztuhlých, ustrnulých struktur. Zatímco tóny představují harmonické kmitání energie, vyznačují se zvuky neharmonickým kmitočtem. V každém zvuku se však uvolňuje energie. Vzhledem k tomu lze rozlišovat dvě skupiny postižených, velkou skupinu rušených a malou část, která svůj tinitus prožívá jako tóny a umí s ním dobře vycházet. Velkou pomocí by bylo již to, kdyby pacient přešel z první skupiny do druhé, a na to se zaměřuje i většina terapií.

Zkušenost ukazuje, že uvolněné akceptování zvuků udělá zdivokého hučení bouře již příjemnější tóny, které mohou člověku ukazovat cestu. Jde o to, abychom zvnitřněný stres opět poznali venku a konfrontovali se s ním. Tak se může stát, že zvony v pravém slova smyslu bijí na poplach, člověk je svoláván, aby sebral své síly. Podstatným úkolem postiženého je nejen najít vlastní stanovisko uprostřed vnějšího chaosu, nýbrž je i bránit a držet se proti náporu vnějších útrap. Mnoho pacientů s tinitern má navíc problémy s rovnováhou. Orgán rovnováhy je ve stejné skalní kosti jako vnitřní ucho a je zásobován stejným nervem, který se nazývá statoakustikus. Odsud jsou nakonec řízeny všechny svaly, které nám dovoluj vzpřímeně se utkávat se zemskou tíhou. Problémy se sluchem, které se k tomu často druží, se projevují rušivou, vnitřní zvukovou kulisou. Ukazují, jak těžké je téma slyšení, naslouchání a poslouchání, když člověk všechno vnější přijímá do svého nitra a pro to vnitřní již nemá místo.

Primárním učebním úkolem tedy není odpoutat se co možná nejefektivněji od vnitřního rušivého vysílače, jak se domnívají přístupy zaměřené na terapii chování, nýbrž mu právě naopak naslouchat. Když pacienta zvuky rozčilují, chtějí poukázat na vlastní agrese, narušují-li schopnost koncentrace, naznačují problémy se setrváváním u podstatných věcí; především však vždy říkají, že kořeny jsou ve vlastním nitru. Vnější hluk není vinen, zodpovědnost nese naše vnitřní zacházení s ním. Hluk se zvnitřňuje a vlastní vnitřní svět se zanedbává, příp. shluku dovolí, aby změnil vnitřní řád v chaos. Úkol spočívá v tom, abychom si silným hlasem vymohli klid od nervujícího vnějšího světa a abychom se naučili naslouchat směrem dovnitř. Intuice jako cesta k vlastnímu řádu a pravdě chce být znovu oživena. V míře, v jaké se koná toto odvrácení s následným obratem do nitra, se podle zkušeností přestává ozývat i karikatura vnitřního hlasu, tinitus. Naučí-li se pacient poslouchat dobrovolně, nemusí už být okřikován.

Z rušivého hučení se může stát slavný „malý muž v uchu“, který je jako rádce a upomínatel velmi užitečný. Pacienti, kteří tuto proměnu zvládli, vyprávějí, jak jim jejich zvuky slouží jako mírná a spolehlivá taktovka a současně jako vestavěný budík, který jim brání klesnout zpět do neuvědomění. Budík budí a signalizuje, že člověk je v daném okamžiku ohrožen. Hrozí-li postiženým, že opustí svou vnitřní rovnováhu, zvuky s zesílí, užírají-li se opět agresemi, stávají se i zvuky agresivnějšími atd. Jako pohrdaný a do stínu klesnuvší vnitřní hlas je tinitus v pořádku, je možné jej proměnit jako žabího prince. Nejvysvobozenější variantou vnitřních zvuků je ona mystiky popisovaná vnitřní hudba, hudba sfér vnitřního vesmíru. Různé duchovní tradice vysoko hodnotí slyšení takových tónů a interpretují je jako znamení pokroku na cestě.

Otázky
1. Jak zacházím se stresem, příp. s požadavky a výzvami svého okolí, jak s přetěžováním?
2. Co se dělo, když mě zvuky oslovily poprvé? Jak jsem na to reagoval?
3. Co už nechci slyšet komu nechci naslouchat a koho poslouchat?
4. Jak je tomu s mou rovnováhou, s pevností stanoviska, se samostatností a schopností se prosadit? Stojím na pevné zemi?
5. Co mi mají vnitřní zvuky sdělit? Co říká vnitřní hlas? Jakou roli hraje v mém životě intuice a pohled do nitra?

Z knihy  Nemoc jako řeč duše: výklad chorobných příznaků Dahlke, Rüdiger