fotolia_38153893_xsHovořit o psychosomatice u dětí, znamená nahlédnout na systémovou propojenost celého kontextu všech osob, které patří do daného rodinného systému. V některých oblastech navíc přistupuje i vliv médií, který překračuje svým vlivem rodinné vztahové roviny. Nelze léčit nemoc, ale nemocného člověka, a jím je dán konkrétní kontext vztahů, v nichž se nachází. Můžeme proto mluvit o nemoci v kontextu člověka a jeho sociálních vztahů, nikoliv pouze nemoci. Systémový přístup znamená způsob myšlení, kdy řešení problémů je chápáno komplexně, ve svých vnitřních i vnějších souvislostech. Somatické, psychické a sociální souvislosti, podmíněnosti, mají stejnou důležitost a jejich konkrétní závažnost určuje kontext události. 

V případě biopsychosociálního náhledu to znamená, že dítě (jako každý jedinec) je vždy ve vztazích a to nejen rodinných, sourozeneckých či vrstevnických, ale také se nachází a je zakomponováno do procesů sociálních. Dítě je vpleteno do sociálních sítí zrovna tak, jako  do rodinných. Ovšem rozplést sociální vliv je složitý proces, proto je mnohem snadnější soustředit se pouze na osobnost dítěte, jeho zdravotní stav a sociální dimenzi ponechat  ve vágním, nekonkrétním konstatování.  Současná psychosomatika vyvozuje, že emoce mohou zásadním způsobem ovlivnit fungování jednotlivých orgánů. Emoce vždy provázejí fyziologické procesy. Neexistuje emoce bez paralelních důsledků.

Můžeme rozlišit dvě skupiny psychosomatických poruch:

➜ První skupina se týká funkčních poruch (orgánové neurózy), tj. poruch jednotlivých orgánů, kdy orgán jako celek je neporušen (například překyselený žaludek).
➜ Druhou skupinou jsou psychosomatické nemoci v užším slova smyslu, kdy již dochází k poškození orgánů (organické neurózy), jako například projevené žaludeční vředy.

Onemocnění dýchacích cest
Vyvozuje se, že dýchání je prostředek vyjádření: prožívaný smutek snižuje hloubku dýchání, kdežto radost hloubku dýchání zvyšuje. Úzkostné děti mají nepravidelné, povrchní, rychlejší dýchání. Tempo a rychlost dýchání je vnějším projevem psychického prožívání.

➜ Asthma bronchiale
Astmatický záchvat lze vysvětlit jako ekvivalent pro potlačovaný pláč. Záchvat často končí rychlým vzlykáním – analogie s křikem dítěte, které se vzpouzí ztrátě zakotvení, bezpečí. Občas se také nemoci kůže či migréna lepší po pláči. Uvádí se, že astma má souvislost s nemocemi kůže, důležité jsou infekční a alergické složky při jejich vzniku. Například dítě reaguje alergicky na blízkost květin, ale první záchvat přijde již při pohledu na umělé květiny ve váze. Může se jednat o problematický vztah s matkou, na jedné straně touha po něžnosti, na druhé strach z její osoby. Jedná se o porušenost schopnosti dávat a brát, o narušenou tendenci identifikovat se s jinými osobami. Astmatická nouze o dech je zadržování i emocí  a citů.

➜ Škytavka, kašel
Škytavka je často pozorována u dětí, které jsou vystaveny proměňující se značné velkorysosti a trestající přísnosti rodičů. Takových, kteří jim nemohou věnovat opravdovou lásku. Prudší záchvaty se objevují v momentech nejistoty, nebo při zhoršení stavu. Kašlem se osvobozují dýchací cesty od všeho překážejícího (mechanické překážky), nebo dojde k odblokování vnitřních snah – pocitů (psychické překážky). Kašel může být následkem vnitřního napětí, které přinese momentální uvolnění, ovšem může být také ekvivalentem vzteku nebo jiného afektu. Výrazné vykašlávání může být výrazem hnusu nebo hostility. Kašel lze v některých situacích interpretovat jako prosbu o soucit, ohled

Aspekty chování při jídle

➜ Výživa
Pro každé malé dítě je konzumování potravy ztotožněno s pocitem být milován,  s pocitem jistoty zakotvení. Tento pocit se nikdy, ani v budoucnu, nevytrácí. Ústa zůstávají jako centrum lásky, políbení, něžnosti. Rozdělují se jídla, která jsou prvkem jistoty, vyvolávající pocit bezpečí, například mléko. Jídla, která značí, nebo mají význam ve smyslu odměny,  jsou sladkosti. Jídla „posilující“ – biftek, jídla zdůrazňující postavení – kaviár. Jídla dospělých, která jsou dětem zakázána – káva, destiláty, víno, pivo. Na obdobné bázi existují jednotlivá jídla s individuálním významem, například dítě nucené jíst každodenně mrkev „na oči“ bude v dospělosti mrkev odmítat. Nevědomě tak vzpomíná na nucení jako zásahy do svého vlastního rozhodování.

Jídlo je komunikativní proces, proto se také nálada u stolu promítá do zhodnocení stravy.  Zvláštní kapitolou je touha po cukrovinkách, jež má obvykle psychické příčiny – neuspokojený život. Dlouhé chvíle mohou vést k náhradnímu sebeodměňování mlsanými sladkostmi. Může jít o vyjádření vytouženého, ale chybějícího vztahu k matce v raném dětství (vnitřní samota). Uspokojování hladu u malého dítěte je vždy spojeno s pociťováním slastných pocitů a prožívání bezpečí. Hlad je spojován se smyslem pro vlastnění, ale také závistí, žárlením. Pokud dítě nemůže uskutečnit tyto agresivní impulzy, dochází k psychické nevolnosti, u dítěte k návalům pláče, vzteku, neklidu, poruchám spánku, trávícím poruchám. Známá je souvislost mezi pitím u prsu matky a příjemným vjemem, který se snaží zopakovat cucáním palce.  Je v zájmu matky a dítěte, aby dítěti vycházela vstříc.

Tak se jídlo stává něčím příjemným,pojeným s pocity spokojenosti. Projevy nechutenství jsou často výsledkem výchovy, zaměřené primitivně na vše tělesné. Výchova je pro takové rodiče pouze starost a problémy, aby dítě mělo pravidelnou stolici a dost jedlo. Odměnou má být vypasené, baculaté dítě. Apely na rozum a nucení spíše chuť zhoršují. Dítě tak reaguje na rodičovský nátlak, který narušuje jeho přirozené potřeby, dvojím způsobem. Buď jí jen když se řekne, odmítá jídlo ze vzdoru nebo trpí pasivně překrmování až k otylosti.

Psychosomatická reakce žaludku může mít i výraz jako symbolický hlad, „hlad“ po lásce, konejšení, pohlazení. Potrava je pro dítě identická s láskou. Dítě, které má dostatek jídla, ale poskrovnu lásky, se pokouší vyrovnat tento deficit vyšším přísunem jídla. Nejistá a neurotická matka přenáší ovšem také stav napětí na dítě. Může se stát, že dítě nevědomě odmítá matku pro její špatnou péči, což vede ke křečím, zvracení.

Onemocnění trávicího traktu
V centru těchto onemocnění se obvykle nacházejí emoce spjaté s problémem bezpečí  a zajištěnosti. S jistotou souvisí také touha po moci, do popředí se dostává problém braní  a dávání. Do popředí, zejména v současné době, vystupuje vlastní odpovědnost za své kroky, státní paternalismus bude muset ustupovat. Tím náročnější jsou požadavky na děti i dospělé. Uvedený problém dávání a braní se pozvolna začíná propojovat s aktuálními projevy výkonnosti a snaživosti na jedné straně a na druhé straně paralelně s pocity viny, úzkostí. Peníze suplují potravu, smíření se je vyjádřeno ztrátou chuti k jídlu, extrémní chuť k jídlu se kompenzuje se zvládáním příliš náročných úkolů a konečně zvracení je spojováno s pocity viny  a vzdorovitosti.

V literatuře se uvádí řeč orgánů těla, kdy symptomy trávicího traktu jsou výrazem emocionálních motivů. Například chtít se něčeho zbavit: chronický průjem. Něco již nemoci vydávat: chronická zácpa. Chronická nemožnost něco zpracovat: bolesti, zánět tenkého a tlustého střeva. Být něčím zhnusen: nechutenství, zhubnutí, zvracení. Něco nemoci spolknout: obtíže s polykáním, poruchy v jídle. Jedná se o konfliktní situaci, kdy na jedné straně člověk vystupuje jako suverénní, vše zvládající a na druhé straně v nevědomí jde o silnou touhu po závislosti, lásce a pomoci.

➜ Průjem, zácpa
Při projevech chronického průjmu nebo zácpy, či střídání obou, musíme vždy uvažovat  o emočních faktorech. V případě průjmu (emoční průjem) jde podle Alexandra vyznačit tuto posloupnost projevů: frustrování orálních přání závislosti, agresivní odpověď orální, projevy provinění, úzkosti, překompenzace s výraznou potřebou jednat a dávat, radost z věnování
a jednání: průjem (jako infantilní forma daru). V případě zácpy se často jedná o osoby spíše úzkostné, depresivní, manifestně vyvážené, s omezenými sociálními kontakty. Nic nechci, nic nedám. U dětí to může být projev silného přání po závislosti, pečlivém zaopatření, nebo zvláště ztráta klíčové vztahové osoby (rozchod rodičů).

Jak přistupovat z úhlu psychosomatiky k dětem?

Důležité je soustředit se na dítě – pacienta, nikoliv na nemoc. Symptom nemoci chápejme také jako jednoduchý signál, sdělení orgánů, reflektující vnitřní zakotvenost, navenek se manifestující formou ne-moci. Jde o nutnost účasti, vcítění se, nezaujatost a schopnost vnímat nemoc dítěte v kontextu vztahů, v nichž se nachází, neorientovat se pouze na nemoc a formálně sledovat rodinné zázemí jako druhotný a méně podstatný vliv. Nemoc se jeví výrazně, ale problematické vazby a vztahy v případě jednání s dítětem „nevidíme“.

Imperativem by se mělo stát: dítě/pacient se musí vymluvit. Nechat jej hovořit, brát jej takového, jaký je, bez předsudků, být oproštěn od konkrétního očekávání. Slovem účast nesmíme nikdy rozumět soucit, ale zásadně spoluprožívání. Často se psychosomaticky nemocný brání představě, že by se nejednalo o nemoc orgánů, protože se objevuje jako alarm nebezpečí zjištění, že se jedná vlastně o „duševní problém“, a to je již pro hodně lidí riziková nálepka.

Dokonce se dá hovořit o „slušné“ nemoci: organické, a „neslušné“ nemoci: psychické. Té „neslušné“ se všichni obávají mnohem více pro nebezpečí nálepkování v rodině, mezi přáteli. Stále příjemnější je nechat si vbodnout injekci, než zapřemýšlet o svém chování, stresech. Mnohdy tak dítě hledá u lékaře laskavost, pochopení, přijetí, než tabletky. Tabletky jsou stejné, ale každý člověk je jiný. Je vhodné nechat dítě hovořit o fyzických problémech, ale pokud začne náhle hovořit o psychických problémech, nechat jej.

Psychosomatické onemocnění není jen individuální záležitostí jedince, protože žije v sociálních vztazích. Proto musíme vidět vždy za dítětem další členy rodiny, či skupiny v níž žije. Nikoliv náhodou se začíná psychosomatika projevovat zejména v době, kdy se kladou na dítě zvýšené nároky. Výzkumy ukazují, že existuje velmi úzká souvislost mezi kvalitou sociální opory na jedné straně a psychickým i somatickým zdravím na straně druhé, a to po celý život. Uvažuje se, že vše vzniká už v raném dětství, kdy dítě je vázáno hlubokým vztahem k osobě (obvykle matce), která o něj pečuje. Pokud je vazba pevná, působí jako sociální opora výrazně snižující pravděpodobnost pozdějších problémů. Chápejme pojem sociální opory jako dobře míněnou činnost, která je ochotně poskytována osobě, s níž je dotyčný člověk v osobním vztahu. Tato činnost má kladný efekt u dítěte, plní klíčovou a integrující funkci v sociálním kontextu zdraví a nemoci, individuálním zvládání zátěže. Osobní vztah (kvalitní) je klíčový v případě léčení psychosomatického onemocnění. K dítěti by se nemělo přistupovat jako k objektu, který má být vyšetřen, ale mělo  by jít o vztah bez podřízenosti a nadřazenosti. Nemluvě o lidském, neúředním jednání, postrádajícím „bílý“ plášť distance.

V případě psychosomatických poruch se musíme nejvíce orientovat na otázku, jakou roli má nemoc dítěte v celkovém obrazu rodiny.  K nemoci bychom měli přistupovat jako k výrazu absence odpovídající životní úlohy,  zdraví brát naopak jako výraz schopnosti dostát předestírající životní úlohy. Je možné, že  po zlepšení stavu dítěte, se může problém projevit u jiného člena rodiny.  Rodinný vývoj je epigenetický, úkoly rodiny v každém stádiu jejího vývoje jsou různé  a stavějí se na sebe. Celá rodina na těchto úkolech participuje.

Úkolem je léčit nemocného člověka a ne nemoc. Naše specializace nás ale vhání do specializovaných pozic, do nichž mimochodem rádi unikáme s výmluvou, že „to“ je mimo naši kompetenci. Únik je ale mnohdy také výrazem naší slabosti, alibismu a nezájmu pojmout jedince v jeho biopsychosociální jednotě, prostě holisticky. Dítě není stroj, z něhož si každý vyjme určitou součástku na opravu podle své specializace. Odpovědnost každého z nás je nepřevoditelná. Jsme odpovědni za to, co jsme udělali, ale také za to, co jsme neudělali!

PhDr. Jiří Kučírek, Ph.D. Psychosomatika a deti

Suvisiace články:

Co nám chtějí sdělit děti s narušenou komunikační schopností?