images (3)Jsme-li pocitově svobodní, znamená to, že jsme pocitově vybavení tak, že máme pocit, že „můžeme“. Pocit, že můžeme realizovat své plány a představy. Třeba Hanzelka a Zikmund měli v totalitním státě pocit, že mohou cestovat a nemusí být servilní k nastolené diktatuře. Měli pocit, že mohou a důsledkem toho byl pocit svobody. Všimněte si, pocit svobody je o vnějších podmínkách a o pocitové výbavě jedince.

A lidé, kteří pocit „mohu“ nemají, zažívají pocit „znechucení“. Docela obvyklé je toto schéma v partnerství. Partneři spolu začnou žít, mají děti a časem zjistí, že se jejich partner nechová podle jejich představ. Neumí se k partnerovi pocitově vztáhnout tak, aby jej dovedli k tomu, co oni sami od něj v partnerství chtějí, mají a aplikují pocit „nemohu“. A pak jsou partnerem znechucení, je to jejich pocit a ten si promítají do partnera. A tímto pocitovým schématem sami vztah vedou do hlubší a hlubší destrukce a neví o tom. Celý problém si promítají do toho druhého, partnera. Přitom je jejich.

Někdy se stane, že se partneři tímto způsobem dovedou do tak velké destrukce, že skončí v násilí. Oba partneři si neumí obhájit svoje představy o vztahu díky svému pocitovému naladění a skončí v trestání se navzájem. A když partnerovi, který je ve vztahu ponižován říkám, proč jste partnerovi neřekl, tak takový já nejsem, takto se ke mně chovat nemůžeš, máš právo žít si, jak ty chceš, ale já mám jiné představy, když budeš pokračovat, odejdu. Když se jich ptám, proč dotyčný neodešel a nenašel si svého prince, princeznu, se kterým by byl šťastný, obvykle mi tito lidé řeknou, že měli pocit, že nemohou. Ten pocit si promítali do okolností svého života a pak měli pocit znechucení. Je jejich, je to důsledek jejich pocitového nastavení a nikdo kromě nich samých za to nemůže a ony, nebo oni to neumí pochopit.

Při tomto pohledu na věc začneme chápat, jak „oběť“ musí s „tyranem“ velmi úzce pocitově spolupracovat. Z tohoto pohledu jsou oba stejní, oba destruktivní, každý jinak. Jeden partner pocit „jsem špatný“ projektuje především na sebe, a pak si nechá líbit násilí a ponižování a druhý partner pocit „jsem špatný“ především projektuje na toho druhého a má pocit, že je v právu. Ale ani jeden z partnerů není lepší, nebo horší. Oba používají stejnou projekci „jsem ten špatný“ ale každý jinak. Toto téma je společností zatím nepochopeno úplně a tak i řešení ponižování a násilí ve vztazích je v naší společnosti řešeno chybně.

Mnohdy takto ztratíme mnoho let, někdy celý život, v pocitu nemůžu a v následném obviňování se, nebo těch druhých, obvykle obojího. Ale proč? Tyto ženy a muži kdesi hluboko v sobě dobře vědí, že si vlastně nikoho lepšího najít neumí. Jsme schopní si najít jen partnery pocitově stejně naladěné, kteří to stejné vyjadřují protichůdně. Vzpomínáte? Druhá čakra.

A pocit „nemohu“, tak jako všechny pocity mohu promítat do všech možných aspektů svého života, třeba i do schopnosti vydělat dost peněz a podobně. Přitom v různých oblastech života můžeme mít pocit „mohu“ nastaven velmi rozdílně. Je mnoho lidí, kteří v oblasti majetkového zabezpečení žijí pocit „mohu“ velmi dobře a v partnerství jim vůbec nevzniká. Pak jsou tito lidé bohatí a sami.

Ale rozhlédněte se kolem sebe, kolik lidí žije šťastně, to vše jsou lidé, jejichž pocitová výbava vytváří převážně pocit „můžu“.

Pocitové schéma; „nemohu a kritizuji“, do nás vloží rodiče a omezováním v dětství anebo životem v omezeních nás tento pocit ještě naučí používat. A protože nad svými pocity nejsme zvyklí přemýšlet tak, jak zde bylo ukázáno, vůbec si toho nevšimneme, a tento pocit pro tvorbu vlastního života vytrvale používáme po celý svůj dospělý život. A vložíme jej do pocitové výbavy svých dětí a naučíme je zase my, svým vlastním příkladem, jak jej používat. A tak stále dokola, dokud nepochopíme komunikaci a skvělé možnosti sebereflexe a sebe pochopení, které nám komunikace skýtá. A dokud skrze pochopení vlastních pocitů nedovedeme sami sebe ke změně.

Jsme nástroj a muzikant zároveň a jen v komunikaci, při hraní, jsme schopní slyšet, jaký. A náš život je náš koncert.

Pokud máme nějaké problémy v páté čakře, pokud ji máme zablokovanou, nebo v oblasti páté čakry žijeme nějakou destrukci vyjádřenou až do nemoci, pak je to vlastně projekce celé osobnosti, schopnosti anebo neschopnosti její potřeby sladit a vyjádřit tak, aby v nás vznikala radost a pocity štěstí. Jedná se vlastně o projekce z bloků ostatních čaker do čakry páté.

V kurzech jsou kurzíci obvykle v páté čakře poprvé schopni vidět svoji karmu a zažijí obvykle velký šok, když zjistí, že jen prostě replikují své rodiče, že ve svých životech vlastně nikde nejsou vyjádřeni, jak si doposud mysleli. Poprvé vidí, že vše, co žijí je jen zkombinované vyjádření a replikace jejich rodičů a jejich životů, jejich příběhů.

A pokud kurzíci pochopí poselství páté čakry, mohou se poprvé opravdu zamýšlet, co by vlastně chtěli žít a jak, co by vlastně ve svých životech chtěli vyjádřit, jaké zkušenosti by si chtěli projít oni sami. A pokud rozumí poselství páté čakry, jsou už natolik schopní ovlivnit díky SEBEREFLEXI a jejímu pochopení svoji pocitovou výbavu tak, že se vydají do svého vlastního života a začnou být jeho vědomým pánem. Postupně, nejdříve jen trochu a pak, pracují-li na svém pochopení sebe sama dál, pak si mohou zvolit i úplně jiný život, než jaký jim byl určen karmou.

SEBEREFLEXE je jediný skutečný nástroj, který nám dá svobodu a který umožní změnu sebe sama. A sebereflexe jsme schopni především díky a v komunikaci.

A díky práci kurzistů ročníku 2011/2012, díky jejich sebereflexi a zkušeností s ní i tento text vznikl v této podobě. Kurzisté díky svému pochopení sebe, mohli být jeho spolutvůrci a za to jím tímto děkuji.

Pavel Polok a kurzíci V Litomyšli, 30. března 2012